Chceme-li vložit nějakou komponentu do aplikace, potřebujeme mít k dispozici její dokumentaci. Tato dokumentace musí být platformově nezávislá a strojově čitelná, takže ji může načíst například vývojové prostředí, ve kterém pracujeme.

Jednou z možností, jak tuto situaci řešit, je definovat nějaký strukturovaný textový formát, v němž bude uložen deskriptor komponenty. Tato metoda se využívá například v technologii COM nebo CORBA, kde je deskriptor komponenty popsán speciálním jazykem IDL (Interface Definition Language) pro definici rozhraní.

Další variantou je získání dokumentace analýzou vlastností, událostí a metod komponenty - tuto metodu využívá například technologie JavaBeans. Aby byla tato analýza možná, musí být pro pojmenování a strukturu jednotlivých prvků rozhraní komponenty dodrženy určité konvence. Takovou konvencí je např. to, že pro vlastnost x musí být komponentou definovány veřejné metody getX a setX.

Dalším vylepšením předchozí metody je zařazení základních prvků komponent přímo do programovacího jazyka, jako to činí např. C#. Překladač tohoto jazyka pak může poskytnout potřebné metainformace o rozhraní komponenty bez nutnosti dodržovat nějaké konvence pro pojmenování. Navíc je schopen zajistit provedení kontrol, které by se jinak mohly provádět až v okamžiku použití komponenty.