Máme-li volné bloky paměti různé délky seřazené do seznamu, je třeba při požadavku na přidělení paměti určité velikosti vyhledat v seznamu dostatečně velký blok. Obecně může být takových bloků v seznamu více a je tedy třeba zvolit určitou strategii výběru nejvhodnějšího z nich. Vybraný blok je ze seznamu volných bloků odstraněn a je-li delší než je požadovaná velikost, vloží se přebytečná část zpět do seznamu jako další volný blok. Vzhledem k tomu, že pro uložení délky bloku a adresy následujícího bloku v seznamu je nutné rezervovat určitý prostor, nemá někdy vytvoření samostatného bloku z nevyužité části přidělované paměti smysl; v tomto případě je obvykle přidělen celý volný blok.
Metoda výběru prvního vhodného bloku jednoduše prochází seznam volných bloků a vybere z něj první blok, jehož velikost je větší nebo rovna požadované velikosti. Je-li blok delší, rozdělí se a zbývající část je vložena zpět do seznamu. To však vede k situaci, že dělením velkých bloků na začátku seznamu vznikne mnoho malých bloků, jejichž sekvenční procházení může podstatně zpomalit operaci přidělování paměti. Jedním z možných řešení je využití složitějších datových struktur pro ukládání volných bloků, např. stromů.
Při uvolňování paměti je třeba volný blok zařadit zpět do seznamu. Nejjednodušší a nejrychlejší metodou je zařazení volného bloku na začátek seznamu. Jinou variantou je zařazení do uspořádaného seznamu podle adres bloku - to zjednodušuje slévání sousedních volných bloků do větších souvislých bloků volné paměti, ovšem za cenu sekvenčního vyhledávání při uvolňování paměti. Tato varianta zajišťuje menší fragmentaci paměti a je nejčastějši používaná. Další možností je umístění volného bloku na konec seznamu.
Modifikací metody je výběr dalšího volného bloku (next fit), kdy vyhledávání vhodného bloku začíná vždy na pozici, kde předchozí vyhledávání skončilo. Prohledávání tedy nezačíná vždy na stejném místě, ale postupně prochází celým seznamem, což zabrání hromadění menších bloků na začátku seznamu. Velkou nevýhodou této metody je však to, že bloky přidělované v téže fázi výpočtu mohou být od sebe značně vzdáleny, z čehož pak vyplývá menší lokalita odkazů a s ní spojený pomalejší přístup do paměti. Naopak bloky s různou dobou života mohou ležet vedle sebe, a to zase způsobuje větší fragmentaci paměti poté, co jsou bloky s kratší dobou života uvolněny. Celkově lze tedy říci, že i přes některé výhody vede výběr dalšího volného bloku k menší efektivitě přidělování paměti.