Výjimky představují určité situace, ve kterých musí být výpočet přerušen a řízení předáno na místo, kde bude provedeno ošetření výjimky a rozhodnutí o dalším pokračování výpočtu. Starší programovací jazyky pro ošetření chyb během výpočtu obvykle žádnou podporu neměly. U všech funkcí, které mohly objevit chybu, bylo třeba stále testovat různé příznaky a speciální návratové hodnoty, kterými se chyba oznamovala, a v případě, že jsme na testování chyby zapomněli, program běžel dál a na chybu v nejlepším případě nereagoval nebo se zhroutil na zcela jiném místě, kde již bylo obtížné zdroj chyby dohledat. V lepším případě bylo možné nastavit adresu, na kterou program v případě výskytu chyby skočil a kde se pak provedlo její ošetření (např. příkaz ON GOTO v jazyce Basic nebo funkce signal() v jazyce C). Toto ošetření však bylo definováno globálně a jen s obtížemi se zajišťovalo to, aby se chyba ošetřila různě podle konkrétního kontextu.