Společenský program
Společenský program |
|
V ceně vložného je účast na uvítacím rautu ve čtvrtek 13.11.2003 večer (další viz. program). Společenský program se bude konat v Porubském Zámku Statise Prusalise.
 |
| Koncert v slavnostním sále arcibiskupského paláce v Olomouci. |
|
Přerovský kůrový sbor a orchestr vznikl v roce 1997 v
Přerově a již od svého vzniku se zaměřuje výlučně na interpretaci duchovní
hudby 18. a první třetiny 19. století. Repertoár souboru tvoří především díla
těch skladatelů, jejichž tvorba patřila kdysi k hudebnímu bohatství českých a
moravských kůrů. Tato díla leží doposud většinou v archivech a farních sbírkách
a čekají na své obnovené premiéry.
|
|
|
Uměleckým vedoucím je cembalista Mga. Marek Čermák
(*1977 Přerov) - absolvent Janáčkovy akademie músických umění v Brně a
rozličných kurzů tzv. staré hudby v západní Evropě. Kromě vedení svého
souboru v Přerově spolupracuje s předními českými a moravskými tělesy, která
jsou zaměřena na interpretaci staré hudby (Cappella Accademica, Societas
Incognitorum).
|
|
|
Přerovský kůrový sbor a orchestr má neustále na zřeteli
studium a nácvik kompozic autorů tzv. staré hudby. Největší podíl na této
činnosti zaujímá tvorba českých a moravských autorů - především pak, ředitelů
kůru v dómu sv. Václava v Olomouci (Václava Matyáše a Josefa Antonína Gureckých,
Antonína Neumanna a Josepha Puschmanna). Nespokojujeme se však jen se studiem
těchto kompozic samotných, ale snažíme se zasazovat tuto tvorbu do souvislostí
středoevropské kompoziční a interpretační praxe. Velkou pozornost proto
směřujeme i na autory, jejichž díla patřila neodmyslitelně k moravskému
hudebnímu životu (K. D. von Dittersdorf, M. Haydn, S. Sechter, J. Preindel atd.)
Ze všech těchto důvodů využíváme pramenných materiálů jak z České republiky
(Praha, Č. Krumlov, Brno, Opava), tak ze zahraničí (Karlsruhe, Drážďany).
Významným zdrojem poznatků jsou však i dodnes nezpracované hudební sbírky,
které lze ještě často najít na starých farách (Moravský Beroun, Kokory).
|
|
Všechny informace a zkušenosti získané studiem kompozic
staré hudby uplatňuje soubor na svých četných koncertních vystoupeních, na
nichž často uvádí díla v obnovených premiérách.
S úspěchem se však soubor nesetkává jen na vystoupeních v České republice (Olomouc, dóm sv. Václava, sv. Mořic, sv. Kopeček, Žďár nad Sázavou - Santiniho kaple, Hranice na Moravě, Přerov), ale i v zahraničí, o čemž svědčí koncertní turné v SRN (Frankfurt nad Mohanem, Wiesbaden, Limburg, Kiedrich). |
|
 |
| Zkouška před vystoupením v Kiedrichu v SRN. |
Václav Matyáš Gurecký, který se narodil roku 1705 v Přerově v rodině soukeníka, přišel již ve svých třinácti letech do piaristického hudebního semináře v Kroměříži. Později byl přijat do služeb kardinála Schrattenbacha, na jehož náklady studoval kompozici u dvorního skladatele Antonia Caldary ve Vídni. Již ve věku pouhých 24 let musel být Gurecký zkušeným skladatelem, protože již v následujících letech víme o premiérách jeho oper a oratorií (1731 Giacobbe, 1734 San Francesco di Paolo, 1736 Gioas ré di Giuda, "Von der göttlichen Liebe"). Roku 1736 však z kardinálových služeb vystoupil a přijal místo kapelníka a ředitele kůru v Dómu sv. Václava v Olomouci. Gurecký zemřel 1743 v Olomouci ve věku pouhých 38 let.
Dochované duchovní skladby nám představují V. M. Gureckého především jako skladatele, kterému byl běžný kontrapuktický způsob vyjadřování. Nešlo ovšem o monotematický kontrapunkt ve velkých plochách, který byl doménou např. Johanna Sebastiana Bacha, ale o uvolněný, imitační kontrapunkt drobných ploch podle jednotlivých myšlenek textu. Větší plochy vznikaly plynulým spojováním jednotlivých imitačních úseků mezi sebou. Homofonní úseky jsou v menšině, vyskytují se v úvodech nebo přechodech a vyznačují se bohatou harmonií s prvky chromatiky. Některé árie z Magnificat dále ukazují, že Gurecký ovládal mistrně i rétorikou poznamenaný dramatický styl své doby. Taktéž v instrumentálních hlasech vynikají Gureckého schopnosti. Trombonů využíval nejen jako ripienových, ale i jako sólových nástrojů, o čemž svědčí právě Dixit i Magnificat. Na clariny (tj. tzv. přirozené trubky) kladl nejvyšší nároky ze všech českých skladatelů té doby a v jeho dílech vynikají bravurní virtuositou.
Gurecký patří bezpochyby k českým kontrapunktikům typu Šimona Brixiho a Bohuslava Matěje Černohorského. Můžeme jen litovat, že se nám z jeho díla nedochovalo více. Z tvůrčích osobností, které působily v olomoucké katedrále v 17. a 18. století, byl V.M. Gurecký jistě umělecky nejvýznamnější a teoreticky nejvyspělejší skladatel.
Josef Antonín Gurecký se narodil roku 1709 Přerově a stejně jako jeho starší bratr nabyl velmi dobrého všeobecného i hudebního vzdělání a získal místo u vysoké šlechty. Působil jako hudebník nejen na dvoře Jakuba Arnošta Lichtensteina, ale během svého mládí také navštívil mnohé přední dvory v cizině. Dokladem toho jsou jeho dochované kompozice v hudebním archivu hrabat Schönbornů ve Seisentheidu. Při svém působení v Evropě se Gurecký setkal s tím nejlepším, co bylo v jeho době v instrumentální hudbě vytvořeno (A. Caldara, A. Vivaldi, A. Steffani atd.) Po smrti svého bratra dala kapitula jednoznačně přednost Josefu Antonínovi Gureckému před ostatními uchazeči o místo kapelníka "...cum ob ejus experientiam in arte musicali, tum etiam ob alias ejusdem aludabiles virtutes" - jak pro jeho zkušenosti v hudebním umění, tak pro jeho ostatní chvályhodné ctnosti".
O tom, že byl Josef Gurecký nejen zdatným skladatelem chrámové hudby, ale i jiných žánrů, svědčí uvedení jeho alegorické opery Filia Sion, která byla uvedena v roce 1751 v klášteře Hradisko, kde si premostráti připomínali své šestisté výročí příchodu do Olomouce. Již o rok později je Gurecký připomínán v Marpurgově Seznamu kapelníků v Olomouci, Brně, Vídni a Praze. O životě Josefa Gureckého jsou však prameny často bohužel velice kusé, takže o jeho působení v Olomouci nemáme mnoho zpráv. S jistotou však víme, že Josef Antonín Gurecký zemřel v Olomouci 27. 3. 1769 ve věku 60 let.
Ačkoliv byl Josef Gurecký jen o čtyři roky mladší než jeho bratr Václav, je jeho skladatelský styl značně odlišný od postupu práce jeho jen o málo starší generace. Zatímco jeho bratr používá prostředků vrcholného baroka, tíhne Josef Gurecký znatelně k zjednodušenému, homofonnímu raněklasicistnímu vyjádření. Je tak jedním z prvních, kdo přináší do našich zemí tento moderní proud hudební tvorby a vedle B. M. Černohorského také jedním z prvních komponistů, kteří věnovali svou pozornost violoncellu jako novému sólovému nástroji - o čemž svědčí řada dochovaných koncertů pro tento nástroj.
Do Gureckého duchovní tvorby bohužel citelně zasáhl zákaz Marie Terezie z let 1754-1767 používat v chrámové hudbě trubek a tympánů, tedy nástrojů, jež doposud tvořily základ lesku chrámové hudby. Řada skladeb se stala naráz nepotřebnými a bohužel byly i vyřazovány z dvorního archívu. I zde můžeme vidět jeden z hlavních důvodů ztráty velkého množství kompozicí olomouckých kapelníků 1. poloviny 18. století. V každém případě je Josef Gurecký stejně jako jeho bratr významnou osobností v dějinách české hudby 18. století, která formovala její další vývoj v souvislosti s evropským hudebním děním.
O prvních letech života Antonína Neumanna víme bohužel velmi málo. Narodil se někdy mezi léty 1720-1730, avšak v roce 1758 se s ním setkáváme jako se zkušeným kapelníkem a komponistou na dvoře olomouckého biskupa Leopolda Egka v Kroměříži, kde je připomínán jako "Cammerdiener und Musik Direktor".
Do služeb kapituly vstoupil v roce 1769 a hned od počátku svého působení začal cílevědomě prosazovat reformy ve vedení hudby v katedrále. Ze šlechtických služeb byl zvyklý na dobře obsazený orchestr, o jehož zásadní rozšíření se též zasadil na katedrálním kůru. Tato skutečnost souvisí se změnou hudebního cítění a vkusu, kterou naznačovala již tvorba jeho předchůdce.
Charakteristickým znakem jeho duchovních kompozic je výrazná melodická nápaditost, pestré a po formální stránce dobré zpracování. Jeho kompoziční schopnosti sice nevynikaly v kontrapunktu, v tom ale nebyl výjimkou mezi skladateli své doby. Polyfonní cítění totiž neodpovídalo soudobému hudebnímu vkusu a pokud se kontrapunkt v chrámové hudbě užíval, bylo tomu více z úcty k tradici. Pozoruhodné jsou však Neumannova díla po harmonické stránce. Ne proto, že by používal ve své době neobvyklých harmonických spojů, ale proto, že je ve volbě prostředků harmonie pestřejší a vynalézavější než jeho současníci, kteří se většinou stereotypně přidržovali hlavní tóniny. Pomocí harmonie dosahuje tak Neumann často velmi účinných emocionálních změn, a to jak v hudbě chrámové, tak ve svých symfoniích. Právě tato díla, jsou z hlediska vývoje české hudby 18. století velmi významná. Jeho symfonie patří totiž k nejstarším svého druhu na našem území. Do dnešních dnů se nám jich dochovalo celkem 6, avšak Egkův inventář jich uvádí celkem 41. Jde o tříveté skladby s krajními větami rychlými a střední pomalou. Krajní věty mají již zčásti sonátovou formu s vedlejší větou anebo alespoň v expozici modulují do dominanty. Základem Neumannova orchestru tvoří kvartet smyčců, ke kterým připojoval dvojici hobojů, lesních rohů, či trubek. Tyto nástroje však již nevystupují sólově, jak je obvyklé pro barokní praxi, ale jako součást souboru. Výjimku přitom tvoří symfonie C-Dur, ve které jsou předepsány trubky tři, dvě ve vysokém, třetí v principálovém rejstříku. Tento soubor vystupuje v díle ještě ve smyslu staré barokní praxe, což je zřejmě dokladem toho, že se na dvoře olomouckého biskupa pěstovala clarinová technika déle než na ostatních dvorech v Evropě.
Neumannovy symfonie, stejně jako celé jeho dílo, poskytuje obraz o specifické podobě českého hudebního cítění reagujícího na zahraniční vzory.
Josef Puschmann, který se narodil roku 1738 Červené Vodě, byl po bratrech Gureckých a Neumannovi další kapelník, který přišel do katedrály ze šlechtických služeb. Nejprve působil ve službách služeb barona Skrbenského v Hošťálkovech a poté jako kapelník zemského hejtmana v Opavě, hraběte Ignáce Dominika Chorynského ve Velkých Hošticích. Ve Velkých Hošticích se dostalo Puschmannovi mnoho příležitostí vystupovat před vysokou šlechtou a jeho chrámové a světské skladby tu došly uznání i u slavných hudebních mistrů (zcela jistě se zde setkal K. Diters von Dittersdorfem).
Přesto všechno jej asi lákalo dobré postavení dómského kapelníka, neboť se po Neumannově smrti přihlásil o toto místo do konkurzu. Přijat byl rozhodnutím kapituly roku 1777. Do Olomouce se Puschmann přestěhoval počátkem března 1778, tedy právě v době, kdy se město připravovalo na obležení a bylo přeplněno vojskem. Právě tyto válečné události způsobily, že byl též odložen slavnostní vjezd prvního arcibiskupa Antonína Theodora Waldsee do Olomouce. Tato slavnost se nakonec konala až 11. 7. 1779. Při pontifikální mši provedl Puschmann svou Missu solemnis a Te Deum, na jehož složce je psáno: "ad introductionem Principis Colloredo primi Archi-episcopi" (k intronizaci prvního arcibiskupa Colloreda).
Puschmannovo dílo je rozmanité a po umělecké stránce vyrovnané. Z větné sazby i z motivické práce je patrné, že Puschmann byl pro skladbu velmi dobře připraven. Přestože Puschmannova melodická inspirace není příliš náročná ani osobitě vyhraněná, je vždy vkusná, dobře zpracovaná a v rámci větné stavby plynule a logicky rozvíjená. Zatímco jeho instrumentální skladby jsou klasicky jednoduché a uměřené s těžištěm v elegantně utvářené melodice sólového nástroje, jeho chrámové skladby a cappella využívající výrazových prostředků slohu stille antico jsou harmonicky vypjaté a protkané chromatikou.
Je jisté, že Puschmann musel být vynikající houslista, neboť všude, kde se mu naskytla příležitost, vyzvedá housle jako sólový nástroj a píše pro ně náročné, avšak vděčné pasáže, jejichž interpretem byl zcela jistě často on sám. O vynikajících Puschmannových schopnostech v kompozici instrumentální hudby svědčí jeho mnohé koncerty a symfonie, které zněly "in aula principis" - tedy na hudebních setkáních, které pořádal pravidelně arcibiskup pod názvem Collegium Musicum ve svém slavnostním sále. Puschmannova práce dává jasně najevo, že jejich autor znal dobře nejen skladby mistrů své doby - J. Haydna a K. Ditterse - ale že byl jejich tvorbou ke svému prospěchu výrazně ovlivněn.
